Dokonalost. Co to vlastně je?
Dříve jsem si myslela, že tím, že na sobě budu nějakým způsobem pracovat, můžu se přiblížit čemusi jako „dokonalé povaze“. Že mám nějaká být a mé okolí přesně ví, jak to vypadá (proč by mi to jinak neustále říkali?). Až později jsem pochopila, že to, co mi říkají druzí, není absolutní pravda, kterou oni chápou a já ne, ale že je to pouze jejich názor. A ten navíc často vypovídá daleko víc o nich než o mně.
Každý z nás má svou unikátní cestu. A co když je můj život důležitější než názor mého okolí? To by pro mě snad měl být 🙂
To místo, kam můžu dojít, mi neurčuje okolí. Nesu si ho s sebou, ve svém srdci. Je to místo, kde jsem plně sama sebou a na základě toho se svobodně rozhoduji. Mám zodpovědnost především za svůj vlastní život, ne za názory druhých. A tohle místo má každý z nás jiné.
Jsou lidé, kteří by mi snad rádi vnutili svůj názor na to, co je správné, ale co když tím jen maskují to, že se sami cítí ztracení?
Často jednám ze strachu, co na to asi soused, kamarádka nebo náhodná paní na ulici… Ale to jsou jen nějaké hry, co tady my lidé mezi sebou hrajeme. Moc neukazujeme své skutečné tváře. Protože „co na to řeknou lidi“.
A s pokrokem technologií jdeme ještě dál. Na sociálních sítích se často vídáme přes filtry a výhradně v usměvavé náladě, snad abychom se mohli vzájemně deptat, že všichni ostatní mají lepší život než já… Přitom už nevidíme, co je za tím. Nevidíme, že ti lidé svádějí své každodenní malé i větší boje stejně jako já, že nejsou šťastní 24/7, protože to není možné, ať už se snaží tvářit sebesluníčkověji, vždy je to jen maska…
V mnohém se můžeme vzájemně inspirovat, ale je třeba mít na paměti, že to, za čím jdeme, není dokonalost… Protože dokonalost je klam.
Můžeme být v životě šťastní, cítit, že cesta po níž jdeme, je ta správná… Ale ta se ani tak neobejde bez překážek. Je normální mít někdy vztek. Je normální být smutný. Je normální cítit se ztracený. Je to stejně přirozené jako mít radost.
Tohle všechno patří k životu. Tohle všechno jsme. A je to tak v pořádku.
